Zemřel Otakar Černý, novinářská legenda, která se velkou měrou zasloužila (nejen) o český sport. Tímto bych mu rád vzdal hold a poděkoval za všechnu jeho dobrou práci. Jeho smrt si představuji nějak takhle. Snad by se za tuto představu neurazil.
„Kanál ČT4 Sport měl narozeniny. 15 let! Věřil bys tomu?“ Ota Černý seděl u počítače a zabraný do zpráv si Smrťáka, stojícího s kosou na rameni těsně za jeho židlí, příliš nevšímal.
„Oto, pojď už, dokud je to bezbolestné.“
„A Jarda Jágr, ten měl narozeniny včera. Představ si, tomu klučinovi je už 49! Pamatuju si, když byl takhle malý! A odmalička mi tykal, drzoun. Ale kluk to byl slušný, o tom žádná. A pořád válí!“
„Oto, nezdržuj, nemám moc času, epidemie volá.“
„Jenom ten biatlon. Letos jim to vůbec nejde. Viděl jsi tu střelbu?“
„Kdyby takhle střílel každý, jsem bez práce,“ zažertoval Smrťák.
„Haha,“ zasmál se Ota a konečně se otočil na Smrťáka. „A co na to občan, že umřu?“
„Oto, znáš mě, co týden dal ti neřeknu. Koho týden vzal, to je moje parketa.“
„Dobrá odpověď. Víš, otázka, to musí být jak švihnutí bičem.“ Ota si Smrťáka pozorně prohlížel. „Nevypadáš dobře. Proč?“
Smrťák se zadíval na svůj prázdný hrudník, ruce a nohy bez svalů, pánev bez kousku vnadu. A pochopil. „Oto, co to zase zkoušíš?! Zase jsi mě málem dostal. Ale dnes si tě odvedu, stůj co stůj, už tak mám s tebou zpoždění.“
„Myslel jsem, že tě ukecám ještě aspoň o jeden den. Je mistrovství v biatlonu. Přál bych Makuli, aby konečně zastřílela.“
„Oto, nedělám to často, ale že jsi to ty, splním tvoje přání a ty se oblečeš a půjdeme, ano? Markéta Davidová mistryní světa, může být?“
Ota Černý přikývl.
„Nesobecké přání, gratuluji ti, Oto. To si bude pamatovat každý. Den, kdy odešel Ota Černý a Markéta Davidová se stala mistryní světa. Staniž se!“
„Díky, Smrťáku,“ řekl Ota Černý, zvedl se ze židle a odebral se se Smrťákem do sporťáckého nebe.